FARÁŘ LUKÁŠ BUJNA VYDAL BÁSNICKOU SBÍRKU

Plzeňská diecéze Církve československá husitské vydala básnickou sbírku Vzývání Panny, jejímž autorem je farář Lukáš Bujna. Sbírku je možno zakoupit za 50,- Kč v kanceláři diecéze v Mirovicích nebo na faře v Sokolově. Na sbírku napsal recenzi jáhen Martin Gruber a nazval ji V krajině duchovního ženství.

Možná v Talmudu, možná někde docela jinde (snad v Zoharu?, co já vím) je psáno: „Kdyby zbožní chtěli, mohli by stvořit svět.“ S tím mystik nemůže nesouhlasit, svůj zvláštní mikrokosmos ovšem tvoří každý umělec, výjimkou není ani lyrický básník. Svět, stvořený farářem Lukášem Bujnou, je krajinou duchovního ženství. Naplňuje ho erotika, líčená nicméně velice plaše, takže nikdy nesklouzne k otevřené sexualitě (ostatně, také vulgarismům se autor – s výjimkou básně „Pouť“ – zdařile vyhýbá, což u dnešní poezie překvapuje a vzbuzuje snad až jistou nedůvěru). Žena je glorifikována v podobě Panny Marie, jakkoli zde nalézáme i Matku Zemi („Toulky a trable“) a nebeskou – nikoli pouze gnostickou – Moudrost („Vyznání lásky Sofii“). Básník je tímto pólem lidství fascinován a opěvuje ho v jeho božských obrazech (i předobrazech) s takovým zanícením, že čtenář bezmála začíná pochybovat i o fyzické existenci autorovy manželky Lucie.

V Lukášových básních krapet postrádám zdravý chlapský vztek, temnotu šílenství, nejistotu a výkřiky zoufalství, jako průvodní jev básníkových duchovních bojů. Ty přece každého zajímají nejvíc – no, mě tedy rozhodně. Ale zde je všechno spíše poklidné, bezmála sterilní a průzračně jasné – básníkova láska i jeho víra (nikdy doopravdy nezapochyboval?). Marně hledáme náznak čehosi zakázaného, něčeho, „co se nesluší“. Jako by tu poezii netvořil bujný mladý muž, ale archetypální „moudrý stařec“ (čímž, probůh, nechci tvrdit, že moudrost a zralost nemůže člověka postihnout už ve středním věku). Nejdivočejší z básní se mi tak jeví rozverně macharovský „Stesk po Arkádii“, lehce brutální jsou obrazy elegie „Sečtené dny písní“ – kde však se už jen sbírají „uťaté ruce“ a „zlomené meče“ po předčasně skončeném dramatu života. Obrázek dobrodružného příběhu je načrtnut v „Mořeplavci“, a dává tušit, že autor má přece jen divokou krev – byť jediná krev, o které v básni čteme, je Ježíšova. Poněkud do rozpaků mě uvedla snad jen „Půlnoční mše“, zdobená polevou nasládlého kýče, u tohoto tématu (ale právě jen a pouze u něho) to lze omluvit, dokonce uvítat. Naproti tomu „Černá labuť“ je vskutku mistrovským dílkem, přicházejícím k nám jakoby ze snu, který jsme snad sami někdy snili.

Sbírka jako celek – mohu-li jí takto pojmout – je vybásněným světem vřelé zbožnosti a mravné (či umravněné) vášně, takže sotva některého čtenáře pohorší nebo rozruší. Jsme svědky kurtoazního „vzývání“ ženy – ať už je jí Panna Maria či Lucie – vlastního středověkým Lancelotům, dnes už však vzácného, ba na samé hraně přežití. Jazyk básní je vytříbený, čistý. Nepřehlédnutelná je rovněž básníkova liturgická orientace – snad nejkrásnějšími poetickými výtvory jsou právě modlitby („Jitřní“, „Prosba“). V Lukášových básních se neocitáme v mýtickém vesmíru kolotajících divokých barev – jako třeba u Williama Blakea – ale vcházíme do krajiny vymalované bledě modrou teologií.  A tak to také u kněze má být.

Lukáš Bujna: Vzývání Panny. Ilustrace Michael Štojdl. Vydala Plzeňská diecéze Církve československé husitské 2017. 72 stran. Cena 50,- Kč. Objednávky: kancelar@plzenskadiecese-ccsh.cz. Nebo u autora: bujna@seznam.cz

Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *