CHVÁLA JEDNODUCHOSTI

kázání faráře Lukáše Bujny na text Markova evangelia 1, 29-39

Začteme-li se do Ježíšových příběhů, jak je vypravují čtyři evangelisté, jistě nás zaujme, jakými činnostmi se rabbi z Nazareta zabývá. Především – jde mezi lidi s dobrou zprávou, s radostným poselstvím. Při křtu Bůh Otec sdělil Ježíšovi: „Ty jsi můj milovaný Syn!“ To je poselství, které potřebujeme slyšet úplně všichni: jsme milovaní, jsme přijatí, je tu Někdo, kdo nás má rád, kdo stojí na naší straně, komu na nás záleží. Taková je láska. Právě po ní nejvíce toužíme a zároveň nám bohužel asi nejvíce v životě schází. Kde ji hledat, abychom se nespálili a nezklamali?

Sledujme Ježíše. On o lásce nejen mluví, ale hlavně – žije v ní a svým životem o ní svědčí. Boží láska, kterou dýchá a je jí obklopen jako svým přirozeným prostředím, jej vede ke sdílení. Lásku je nutné poslat dál, ale způsobem, který je lásce vlastní, a nikoli pomocí křečovitých a trapných kampaní, které by ji znevěrohodnily a degradovaly na pouťovou atrakci, za níž byste nedali ani pětník. Osobní ukotvení v božské Lásce a veškerá slova o ní Ježíš potvrzuje svými činy. Na stránkách evangelií ho často vidíme uzdravovat nemocné a také – a s tím si tak trošku nevíme rady – vymítat zlé duchy. Leckdy obě tyto činnosti, zaměřené na osvobození a nápravu člověka, koná Ježíš souběžně. Uzdravení a očištění jdou ruku v ruce, jak to čteme u sv. Marka: „Uzdravil mnoho nemocných a mnoho zlých duchů vyhnal.“

Představit si Ježíše jako lékaře či léčitele nám nečiní problémy. Proto i v liturgii církve najdeme krásnou modlitbu, v níž oslovujeme Ježíše jako „věčného lékaře lidských duší“. Dodejme pro úplnost, že Ježíš je nejen lékařem lidské duše, ale i těla. Uzdravující moc Boží lásky, která do nás proudí skrze Ježíšovo otevřené srdce, prostoupí celého člověka a působí právě tam, kde je této spásné síly nejvíce zapotřebí. Ale představit si Ježíše jako vymítače, jako exorcistu? Z toho jsme na rozpacích. Zdá se nám, že Ježíš je stržen do říše mýtů a legend. Snad jsme též ovlivněni populární kulturou. Hororová literatura a film se přímo hemží démony, posedlými a tajemnými rituály určenými pro boj s pekelníky. Jenže právě na vyhánění zlých duchů kladou evangelisté velký důraz. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme se s tím popasovat.

Když Jakub a Jan chtěli svolat blesky z nebe na samařskou vesnici, kde je odmítli přijmout, Ježíš je ironicky nazval „Synové hromu“ a napomenul je: „Nevíte, jakého jste ducha.“ Jsme na tom lépe než tito dva Ježíšovi učedníci? Víme, jakého jsme ducha? Naše nitro se podobá místnosti, kde jsou dveře i okna dokořán, takže dovnitř vstupují nejrůznější vlivy, ozývají se tu všelijaké hlasy a kroky, sváří se všemožní „duchové“. Kdyby tomu tak nebylo, netrápily by nás rozbroje v duši, tíhnutí protikladnými směry, navzájem si odporující touhy. Budeme-li k sobě upřímní, přiznáme si, že nejsme uhněteni z jednoho kusu. Kolika duchy se necháváme svádět a strhávat, na tolikero kousků se rozbíjí naše vnitřní integrita a vytrácí se vědomí, kým doopravdy jsme. Ježíš přichází, aby našim duším vrátil jednotu. On má tu moc učinit z nás celé muže a celé ženy. Božská Láska, kterou nám Ježíš dává, má své jméno. Nazýváme ji Duch Svatý. Jednota přijde, když dovolíme Ježíšovi, aby nás učinil „jedno-duchými“. Aby to byl jeho Duch, který do našeho nitra vnese ticho.

Všimněme si, jak Ježíš vyhání zlé duchy. Poručí jim: „Umlkni!“ Změť hlasů utichá. Najednou máme vzácnou možnost naslouchat sami sobě, slyšet šepot vlastního srdce, který byl dosud přehlušován vším tím, co jsme si do sebe nerozumně vpustili v průběhu života. Pak teprve poznáme, jakého jsme ducha a začneme dýchat stejnou Láskou, jakou je prostoupen Ježíš.

Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *