PIETA K VÝROČÍ SRPNA 1968

Občanská společnost a církve v Sokolově si 21. srpna připomněly 50. výročí okupace Československa. Při pietním aktu zazněly stále aktuální písně Karla Kryla, promluvil katolický farář Petr Bauchner, bývalý disident Tomáš Kábrt a kandidát na senátora Miroslav Balatka. Při ekumenické bohoslužbě v kostele sv. Jakuba kázal husitský farář Lukáš Bujna a evangelický kazatel Pavel Knorek hrál na kytaru. Mimo jiné se zpíval slavný tradicionál “We Shall Overcome” (známý v podání Spiritual Kvintetu jako “Jednou půjdem dál”). Fotografie pořídila Markéta Sebjánová. Následuje kázání bratra Lukáše:

Sv. Augustin shledal v člověku tři základní vlastnosti, jež ho činí stvořením k Božímu obrazu: rozum, paměť a vůli. Ztráta paměti vede k nerozumnému opakování hříchů minulosti a podkopává vůli nepřidávat k nim prohřešky nové a ještě horší. Proto si židovská i křesťanská víra tolik zakládají na připomínání a zpřítomňování minulosti. Biblicky věřící lidé si jsou vědomi, že na určité osobnosti, události, slova a skutky se prostě nesmí zapomenout ani v dobrém ani ve zlém.
Izraelci si mají provždy připomínat vysvobození z egyptského otroctví. Egypt je zotročoval jak politicky a vojensky, tak i myšlenkově a duchovně. Vždyť si vytvářel modly, kterým se muselo sloužit. Sám faraón byl živoucí modlou! Vzdávaly se mu božské pocty. Státní mocenská ideologie se zaštiťovala vlastními falešnými božstvy. Z tohoto domu otroctví Bůh vyvedl svůj lid do svobody v Zaslíbené zemi. Uvěřili, že jen Bůh jim může darovat volnost.
I v nové vlasti měli Izraelci zůstat věrni svému osvobození ode všeho, co je duchovně zotročovalo. Na jejich duchovní svobodě závisela i svoboda národní. Vždyť jedinečná příslušnost k živému Bohu stmelila Izrael v národ! Od Boha odvozoval svou národní identitu. Ale malí Izraelci žili vklíněni mezi mocnosti starověku. Pohanské velmoci neznaly a nezachovávaly Boží přikázání, zato si podmaňovaly slabší sousedy nejen vojenskou silou, ale i vyspělou kulturou a lákavými idejemi.
Tím vším oslněný Izrael se v kritických historických chvílích spíše než na smlouvu s Bohem spolehl na pomoc diktátorské velmoci, z jejíhož chomoutu jej Pán zástupů osvobodil.
Prorok Izaiáš proto musel vyhlásit smutný ortel Hospodinův: “Vršíte hřích za hřích. Odcházíte a sestupujete do Egypta, ale mých úst jste se nedoptali, záštitu hledáte u faraóna, utíkáte se do stínu Egypta. Ale faraónova záštita vám bude k hanbě a utíkání do stínu Egypta k potupě. Egyptská pomoc je prázdný přelud. Proto jsem je nazval: Obluda vyřízená.”
Nechci zkratkovitě srovnávat pradávné dějiny Izraelců s novodobými dějinami nás Čechů. Ale jedno je pro mě jakožto pro věřícího křesťana jisté. Národní svoboda jde ruku v ruce se svobodou duchovní. Svoji svobodu a jednotu ubrání jen takový národ, který nepodkuřuje falešným idolům!
Po hrozné zkušenosti druhé světové války se národ Husa, Komenského a Masaryka nechal svést ďábelskou ideologií, která nahradila Boha panteonem větších či menších moderních faraónů, jimž se posmrtně stavěla mauzolea a jejichž mrtvoly se balzamovaly podobně, jako kdysi egyptské mumie.
Láskou k Bohu a k bližnímu Ježíš naplnil smysl Zákona. Tuto lásku též odkázal svým učedníkům: “Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí,” napsal apoštol Jan, miláček Páně.
Běsnění, jemuž náš národ přihlížel po roce 1948, zůstává jedním z nejhorších popření přikázání lásky v české historii. Namísto vytrubované “nerozborné jednoty” nastal nelítostný hon na vnitřního nepřítele. Bolševickým božstvům byli položeni na oltář i jejich nejoddanější služebníci. Egypťané nepřátelům sekali ruce, komunisti popelem svých obětí sypali chodníky a silnice.
Když se krutý hon na čarodějnice – pardon, reakcionáře – trochu vyčerpal, chtěli se lidé svobodněji nadechnout. Přišla tzv. “zlatá šedesátá”. A teď se podržte! Do role vůdců “demokratizačního procesu” se pasovali soudruzi ještě nedávno uctívající krvavou stalinskou modlu, která pod záminkou “světového míru a světlých zítřků” spolykala nesčetněkrát více dětí než nechvalně proslulý biblický Moloch! Socialismus s lidskou tváří chtěla budovat tatáž zločinecká partaj, co ve věznicích, lágrech a uranových dolech ukazovala tvář nelidskou! Jaký konec to mohlo vzít?
Izaiáš pravdivě prorokoval, že útěk pro pomoc do Egypta, do země otroctví, přinese Izraeli jen potupu. “Egyptská pomoc je prázdný přelud.” Spása přijde od Boha, nikoli od člověka, který sám sebe zbožštil – a tím ze sebe učinil “obludu vyřízenou”.
Na uprázdněný trůn po ukřižovaném Bohu dosedly ve 20. století vražedné ideologie. Tou, co byla vražedná méně okatě, takže pro ni horlili i velcí humanisté a idealisté, se nechal obalamutit i malý český národ. Vždyť mu slibovala pomoc a záštitu! Kdo se doptával Božích úst? I mnozí křesťané žili v domnění, že evangelium a socialismus patří k sobě. Kdo jsem já, abych to soudil? Kdo ví, jak bych se tehdy zachoval?
Avšak nepřišla pomoc a záštita, nýbrž hanba a potupa. Právě před padesáti lety, v srpnových dnech roku 1968, se jasně ukázalo, že nemá smysl spojovat život svůj i svého národa s tím, co mi hanbu a potupu přináší. Okupace Československa vojsky sovětského Ruska a jeho vazalů přivodila náhlé prozření.
Za ztracenými nadějemi a rozbitými iluzemi se pak objevila cesta, jak ze sebe onu hanbu a potupu smýt – či spíše dennodenně drhnout – uskutečňováním pravé lidské svobody, kterou nám vydobyl Kristus. Amen.

Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *