CESTA SVOBODY

Člověk je povolán ke svobodě. Proto mám svobodnou vůli a možnost volby. Není to bez rizika. Vždyť se mohu rozhodnout i takto: „Směňuji svou svobodu za příslib jistot, nevadí mi ztratit svobodu, pokud mi s ní bude odejmuta i zodpovědnost za můj život i životy mých blízkých.“ Smutnou pravdou je, že mnoha lidem vyhovuje žít v nesvobodě. A co my? Potřebujeme, aby jasně bylo určeno, co se smí a nesmí, za co přijde odměna a trest? Spoléháme, že nějaká vyšší moc – lhostejno, zda státní, politická, kulturní, společenská či náboženská – autoritativně vytyčí hranice, v nichž se budeme cítit bezpečně a v jejichž úzce vymezeném prostoru nám bude milostivě dovoleno činit rozhodnutí týkající se povětšinou běžných každodenních záležitostí? Co když si vytváříme iluzi jakési malé osobní svobodičky, přestože ve všem důležitém se necháváme svazovat a manipulovat systémem či programem, který se nám tak dlouho vnucoval, až jsme ho přijali za vlastní a už si ani neuvědomujeme, že jsme opustili poslání plně uskutečnit své lidství a zahodili šanci být svobodní, a tím i šťastní?

Jak je to zvláštní! Bojíme se být doopravdy svobodní, protože svoboda je nejistý podnik. Spokojujeme se tedy s rozmanitými druhy měkkého otroctví, a přitom jsme nešťastní a věčně nespokojení. Pozná se to snadno. Jak často narazíte na ulici na člověka, který se usmívá a nebojí se podívat vám do očí? Celkový stav naší společnosti je věrným odrazem vnitřního stavu našich duší. Proč je ve společnosti tolik strachu, vzteku, neklidu, sporů, hádek, obav, klamů, nedůvěry a frustrace? Protože to všechno je přítomno v nás samotných a když to vyhřezne na povrch, dějí se pak věci. Například že do vrcholných ústavních funkcí se dostanou ti, kteří se vezou přesně na těchto negativních vlnách, dovedou je obratně čeřit a navíc ještě přiživovat v ostatních onoho ducha otroctví, který je vynesl na výsluní a stal se zdrojem jejich takzvaného úspěchu. Ale my si můžeme říci: „Takové nevolíme! Za to nemůžeme! Kdyby nás lépe informovaných, vzdělanějších a chytřejších bylo ve společnosti větší množství, všechno by vypadalo jinak!“ Takže to znamená, že jsme šťastnější a svobodnější než „ti druzí“?

Buďme upřímní a přiznejme si, že nikoli. Sami jsme zotročeni představou, že my přece vidíme, co se děje a samozřejmě víme, jak bychom si počínali, kdybychom to vzali do rukou. V našich sociálních bublinách se utvrzujeme v přesvědčení, že jsme majiteli pravdy a nositeli jediného správného názoru. Možná to přináší jisté uspokojení, ale ke svobodě a štěstí to zaručeně nevede. V Janově evangeliu říká Ježíš o farizejích, což byla intelektuální elita své doby: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ V biblickém pojetí není hřích pouze morálním pokleskem, nýbrž stavem, v němž člověk míjí cíl cesty. Bloudí a dost možná o tom vůbec neví, domnívá se, že na rozdíl od „tamtěch“ kráčí správným směrem. Jeden z mých starších a moudřejších kolegů vyjádřil tragédii člověka výrokem: „Pravdu mám vždycky já!“ Divíme se ještě, že ve společnosti se vzmáhá nesvoboda, když jsme všichni v různé míře vnitřně nesvobodní?

Jak společně vykročit na cestu svobody? Jak začít s vnitřní proměnou, která jedině může být základem pozitivní změny společenské? Ježíš učí o nutnosti obrácení, proměny smýšlení. Můžeme tomu porozumět jako obratu od iluzí k realitě. Pravá svoboda vyroste z poznání a přijetí skutečnosti. Především z poznání a přijetí sebe samých, ze skutečnosti našeho života včetně jeho stinných stránek, za které jsme se dříve styděli, báli se jich a vytěsňovali je. Dlouho jsme se tvářili, že tyto stíny buďto neexistují, nebo se aspoň netýkají nás, ale našich nepřátel – škůdců společnosti a hrobařů demokracie. Na nich nenávidíme to, z čeho máme největší strach ve svém nitru. Přišel čas přiznat si to, jinak se nikdy nezbavíme nespokojenosti, budeme nešťastní a nikomu  neprospějeme. Psychoterapeut Richard Rohr popisuje celistvého, zralého člověka následovně: „Postavil se tváří v tvář své temné stránce a už jí není šokován.“ Cesta svobody se otevře ve chvíli, kdy sebereme odvahu setkat se s protivníkem v sobě, utkat se s ním a odpustit mu. Jinými slovy odpustit sobě. Přijmout sebe. Co kdyby ta chvíle přišla právě teď?

Na obranu před našimi temnými stránkami jsme si během uplynulých staletí vymysleli celý systém či program, který nás nutí lpět na představách o tom, na čem údajně závisí naše štěstí. Jenže vnější podmínky ve světě kolem nás těmto představám nebudou nikdy odpovídat. Proto se už nesnažme změnit lidi, kteří vytrvale odmítají plnit naše přání a nechovají se podle našich představ. Tito lidé nejsou našimi nepřáteli, dokonce ani naše temné stránky jimi nejsou. Skutečným nepřítelem je naše lpění na iluzích a strach přijmout skutečnost. Kněz Anthony de Mello, duchovní syn Indie, sděluje na rovinu: „Potřebujete se osvobodit z ostnatých drátů vlastního naprogramování. Jedině pak okusíte tu vnitřní svobodu, ze které může vzniknout sociální revoluce, neboť vášeň, která se potom ve vašem srdci zrodí při pohledu na sociální zlo a dožene vás k činu, již bude mít své kořeny ve skutečnosti, ne ve vašem programu či ve vašem egu.“  

Lukáš Bujna, 17. 11. 2018

Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *