VÁNOCE JAKO SVÁTKY OBNOVENÉHO SPOJENÍ

Vánoční svátky v sokolovské husitské farnosti byly požehnané a radostné. V neděli 23. prosince mezi nás přišlo betlémské světlo a rozdávali jsme drobné dárečky dětem. Půlnoční bohoslužbu jsme oslavili ekumenicky, ve společenství s dalšími sokolovskými církvemi, v katolickém kostele sv. Jakuba. Sešli jsme se také na Hod Boží vánoční, na svátek Svaté rodiny, na Nový rok a na Tři krále. Po novém roce opět slavíme i bohoslužby nemocných. A jaké bylo hlavní poselství Vánoc? To si můžete přečíst v kázání bratra faráře Lukáše, které bylo otištěno v prvním letošním čísle našeho církevního týdeníku Český zápas.

Co se děje 6. ledna? Ve většině domácností se vyhazuje vánoční stromek. Tam, kde se ještě ctí tradice, chodí ulicemi tříkráloví koledníci a vinšují štěstí a zdraví. Že se přitom jedná o druhý vrchol vánočních svátků? Že jde o svátek Ježíše Krista, nikoli o svátek legendárních tří králů? Koho to ještě dneska zajímá? Však přece! Mohlo by to zajímat všechny ty, kteří ve svém životě stále hledají světlo a cítí, že jim v hrudi buší srdce. Zájem by se mohl probudit u lidí, kteří mezi pomíjivými věcmi touží po záblesku věčnosti. Dotknout se něčeho, co má trvalou hodnotu, co dává smysl našemu přebývání na světě.

Ve starém Egyptě slavili 6. ledna svátek Eóna, boha věčnosti. Představy o bozích pomíjejí, ale zůstává lidská touha po přesahu, po spatření hvězdy ukazující cestu. Není to zvláštní, že anglické slovo pro pohromu, „disaster“, znamená „odpojení od hvězd“? Heslem dnešní doby je být připojen – doma, v práci, ve škole, venku, kdykoli a kdekoli. Žijeme v iluzi, že jsme připojeni, přitom jsme odpojeni – nejen od sebe navzájem, ale i od toho, co nás přesahuje a co by nás mohlo doopravdy propojit, od kořene proměnit naše vztahy. Jsme odpojeni od hvězd, ke kterým jsme zapomněli vzhlížet. Žádné náhražky však nemohou vnést světlo do naší temnoty.

Příběh mágů z Východu vypráví o tom, co se stane, když uposlechneme vnitřního hlasu, vzhlédneme vzhůru a necháme se vést světlem hvězdy. Vydají se na cestu, která je přivede k dítěti. K zázraku zrození. K novému životu, jenž přišel na Zemi, ale nepřestal být spojen s hvězdným nebem, s tajemnou věčností, s královstvím světla. V betlémské jeskyni se mágové klanějí chudému chlapci. Ale nad tímto chlapcem se zastavila hvězda a její světlo dopadá přímo na něho. On sám je tím světlem. V něm je život a život je světlem lidí, vyznává Jan Evangelista.

To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Kdo uposlechne nejhlubší touhu svého srdce a otevře je světlu života, nebude pohlcen temnotou. Musí však zcela jistě temnotou projít, tak jako mágové putovali nocí, až došli do Betléma a spatřili nebeské světlo v očích malého Ježíška. Právě toto bezbranné lidské dítě odhaluje a zjevuje pravý život, věčný život. Je Boží tváří obrácenou k člověku. Představuje Boží sklonění se k nám, od hvězd odpojeným bloudícím synům a dcerám Adama a Evy. Po onom osudovém odpojení se v našem srdci otevřela rána. Vánoce jsou svátkem obnoveného spojení. Svátkem zacelení ran. Svátkem, co nemusí skončit spolu s vyhozeným stromkem a posledním tříkrálovým koledníkem. Dovolíme, aby tajemství Vánoc pokračovalo v našich životech?

Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *