NÁVRAT MARNOTRATNÝCH SYNŮ A DCER

Ve dnech 7. – 9. dubna se uskutečnily postní duchovní obnovy Plzeňské diecéze CČSH v klášteře Anglických panen ve Štěkni. Tématem obnov bylo pokání (či lépe obrácení), uchopené jako cesta domů, jako návrat marnotratných synů a dcer do Boží náruče. Podněty k rozjímání poskytla kniha Návrat ztraceného syna od Henriho J. M. Nouwena. Obnovami provázeli bratři Filip a Lukáš. Přinášíme poznámky z jednotlivých přednášek.

Mladší syn

Radikálně odmítá otce, touží po dědictví. Za tím se skrývá touha po smrti otce a všeho, co otec představuje. Je hluchý k hlasu lásky. Domov je místem, kde slyší: “Ty jsi můj milovaný syn / milovaná dcera.” Jenže hlas Boží je tichý, oproti hlasité změti hlasů, které tvrdí, že lásku je nutné si zasloužit. Proto si vymýšlí strategie, jak se ubránit strachu ze ztráty lásky.

Lásku hledá tam, kde ji nelze nalézt. Získává závislost na podmínečné lásce, kdežto bezpodmínečná láska Boží nás miluje, i když od ní odcházíme (respekt k lidské svobodě). Je ztracen – okolí se o něho zajímá, jen když ho může využít. Nastává totální osamocenost a odcizení, ztráta všeho, co ho pojí s ostatními. To je cesta smrti (“syn byl mrtev”).

Přesto zůstává dítětem svého otce – poslední nadějí je rozpomenutí se na otce, vědomí, že zůstává jeho synem. Teprve ztráta všeho přivádí k nalezení vlastní nejhlubší identity. Má stále volbu rozhodnout se pro život (pro návrat) nebo pro smrt (zůstat ve stavu odcizení, v “daleké zemi”). Touží po domově, ale zároveň se bojí (ne)přijetí a nutnosti vysvětlovat (“nejsem už hoden nazývat se tvým synem”). Lpí na pocitu vlastní nehodnosti, kdežto Bůh je absolutní odpuštění.

Dlouhá cesta domů – odhodlání se k návratu jako strategie přežití. Je ochoten spokojit se s postavením nádeníka, jen aby nemusel hladovět. To je sice kajícnost, ale ještě ne pravé pokání – to přichází až po setkání s ničím nepodmíněnou Boží láskou.

Chceme vlastně vůbec přijmout plnou synovskou zodpovědnost? To by znamenalo, že se musíme připravovat na úkol stát se otci a matkami!

Stát se vědomě Božím dítětem – nikoli návrat k dětinskosti, ale přijetí Boží odpouštějící lásky i odvahy k odpovědnému lidství.

Přijetí Ježíše jako marnotratného Syna marnotratného Otce – v Ježíšově návratu k Otci se vrací k Bohu celé vykoupené lidstvo!

Starší syn

Podobenství vypráví o dvou ztracených synech – mladší opouští domov a hledá svobodu v cizí zemi, starší zůstává doma, ale je vzdálen otci a zůstává nesvobodný a nešťastný.

Je ztracen v zatrpklosti – závidí mladšímu bratrovi, že má odvahu dělat, co chce. Cítí hrdost na to, že je poslušný, ale zároveň to vnímá jako břemeno, nedělá mu to radost.

Mladší hřeší snadno identifikovatelným způsobem, starší je zdánlivě ten správný, ale není schopen se radovat z návratu bratra a přát mu Otcovo požehnání a přijetí.

Žije bez radosti – sebelítost, stesk, hněv a pocit křivdy. Domnívá se, že nedostává, co si zasluhuji – odmítá sebe samého.

Neschopnost sdílet Otcovu radost, odmítání podílet se na ní a mít z ní také radost. Mladší se vrací domů, ale starší odmítá do domu vstoupit, zůstává venku – tím odmítá Otcovu lásku.

Otevřená otázka – neznáme konec příběhu obou synů. Nevíme, jestli se mladší nechat proměnit přijetím ze strany Otce. Nevíme, jestli starší pochopil, že není ten dokonalý, ale že jeho hříchem je zatrpklost, lpění na postavení, odsuzování druhých – a zda přijal pozvání Otce vrátit se domů.

Obrácení je možné – jako se mladší syn mohl rozhodnout zůstat v cizině nebo se vrátit domů, tak i starší má možnost zůstat ve vnitřním odcizení Otci i sobě, nebo se nechat pozvat do radosti (“Vejdi v radost svého Pána!”). Otec touží přivést oba syny domů, oba miluje.

Ti starší už “dostávají svou odplatu”. Co když jsou proto odsouzeni zůstat stát venku před domem? Ale Otec jde i staršímu synu naproti a něžně ho nazývá řeckým slovem “teknon”, doslova “mé dítě”!

Výzva zanechat rivality – nesoutěžit o lásku, nesnažit si lásku zasloužit, mít víc zásluh než ten druhý. Nemohu si sám dát svobodu – musí mi být darována.

Otevřenost daru svobody: cvičit se v důvěře a vděčnosti (získávat důvěru, že jsem milován, naučit se vidět příležitosti k projevení vděčnosti).

Ježíš jako pravý “starší” syn podle Otcova slova: “Všechno, co je mé, je i tvoje.” V něm se můžeme vidět se jako milovaní synové a dcery.

Otec

Rembrandt zobrazil otce jako slepého starce. Přijal povolání zestárnout, otevřel se mu vnitřní zrak. Jeho žehnající ruce jsou nástrojem vnitřního zraku.

Jediná touha Otce: žehnat (latinsky „benedicere“ – pronášet dobré věci), dávat svým dětem dobré věci, slovem i dotykem.

Bůh je nám Otcem i Matkou, podpírá i hladí. Na Rembrandtově obrazu je otcovská levice (silná a svalnatá) i mateřská pravice (něžná a jemná). Hladící ženská ruka míří k bosé noze mladšího syna, silná mužská ruka k obuté – Bůh jako Matka ochraňuje a konejší naše zranění, Bůh jako Otec nám vrací sílu a pobízí nás utkat se s životními výzvami.

Otec jde naproti oběma synům, jeho náruč je otevřená i pro staršího, ale záleží na něm, jestli se nechá milovat, nebo trvat na své představě, jak by láska měla vypadat, a tím odmítat Otcovo objetí.

Otec nás nesrovnává, všem svým dětem chce dát to nejlepší, odpouští a neodměřuje svou lásku podle našich zásluh (viz podobenství o dělnících na vinici).

Podílet se na radosti Otce – mít radost z toho, že s ním mohu být a pro něho pracovat, přát stejnou odměnu i ostatním.

Bůh si nás vyvolil a zamiloval jako první, snaží se nás najít a poznat nás. Bůh je naší první a věčnou láskou, ve které mohu znovuobjevit svou původní dobrotu a plné ocenění.

Boží láska nás zve k oslavě, k radosti, obléká nás do svobody Božích dětí (oděv, prsten, obuv pro mladšího syna). Klíčová otázka: necháme se pozvat?

Zvykli jsme si na špatné zprávy, oddáváme se smutku a nářku nad stavem světa i sebe samých, vlastně jsme si vypěstovali odpor vůči radostnému životu.

Boží radost nepopírá náš smutek, ale umožňuje nám nalézat radost a naději i ve smutku, neboť už patříme do Božího domu a jsme dědici jeho Království.

Opravdová sebekázeň a sebezapření – učit se nalézat příležitosti k radosti a vděčnosti. Je před námi volba mezi cynismem a radostí. Záleží na tom, jestli více důvěřujeme temnotě, která je ve světě kolem nás, nebo světlu, které do temnot svítí a temnota je nepohltila.

Ježíš je mužem bolesti i radosti a přeje si, aby v nás byla jeho radost a naše radost aby se tak naplnila (viz Jan 15, 9-11).

Syn se nevrací domů proto, aby věčně zůstal dítětem, ale přijal poslání stát se otcem – žehnat, vítat, odpouštět, uzdravovat a zvát na oslavu.

Naše poslání – když jsme přijali, že jsme synové a dcery, musíme přijmout i to, že jsme otci a matkami – jinak se naše duchovní cesta nezavrší!

Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *